Vede neustálé volání po individualizaci k efektivnímu vyučování? Má učitel šanci uspokojit současně děti nadprůměrné, průměrné, děti se speciálními vzdělávacími potřebami a děti s odlišným mateřským jazykem? A co může v reálném čase udělat s dětmi, které mají navíc i nějakou psychickou zátěž, nebo se chovají nad únosnou míru neukázněně? Jak má probíhat výuka ve skupinách ve třídách s vysokým počtem žáků? Má kupříkladu skupinová práce ve třídě se třiceti žáky ještě nějaký reálný účinek? Má v tomto směru průměrný počet žáků na třídu ještě nějakou vypovídající schopnost? Kdo má možnost ve třídě s tak nízkým počtem žáků pracovat? A jak to ve velké třídě funguje? Dostanou se děti ve skupině čtyř a více osob ještě reálně ke slovu? Dokáže učitel najednou obsloužit sedm či více pracovních skupin? Mají vůbec žáci pocit, že zadání či vysvětlení u tabule se jich týká? Umí dnes děti schopnost samostatně zpracovat (ústně či písemně) zadanou práci, nebo se do ní bez asistence nepustí? Snaží se zachytit vysvětlení ve škole, nebo se očekávají podporu od rodičů či doučování? Kam se posunula role domácího úkolu? Čemu pomáhá jejich omezení? Dokáže se nějaké dítě něčemu naučit, když zadání nevykoná ani ve škole ani doma? Nebo, když jej za ně zpracuje někdo jiný? Co by podle České školní inspekce měla škola ještě udělat, aby byl účinek větší? Vyzkoušeli si to příslušní inspektoři? A neměli by třeba občas zkusit třeba stáž ve vyučování?
zpět